· Prvním důvodem úpadku tohoto typu kanceláří byl stres, který přinášely svým zaměstnancům. Poměrně záhy po jejich zavedení se totiž ukázalo, že myšlenka, že všichni pracují spolu, je sice krásná, ale v praxi to znamená hlavně spoustu hluku, nulové soukromí, anonymitu a vypjaté vztahy. Pracovat v otevřeném prostoru totiž znamená, že si nemůžete v klidu ani vyřídit telefon, jste neustále všem na očích, osm hodin denně na sebe koukáte s člověkem od prostějšího stolu, a po pár týdnech byste dokázali z hlavy sestavit jídelníček půlky vašich kolegů. Zjistíte také, na jaké všechny lidské zlozvyky máte nepřekonatelnou alergii. To opravdu vaše kolegyně nikdy neslyšela o kapesníku, o sluchátkách nebo o deodorantu?
· V open space je také daleko těžší vytvořit malé pracovní skupiny. Často se stává, že potřebujete delší dobu pracovat s určitými lidmi. U otevřených kanceláří vždy musíte složitě hledat místo v jedné z mála konferenčních místností, protože nikdo nemá kancelář, ve které byste se mohli pohodlně scházet kdykoli potřebujete. Takže pokaždé, když chcete zorganizovat poradu, tak ztratíte půl dne bloumáním po budově a hledáním a) volné místnosti b) místnosti, kterou jste si sice zamluvili, ale o které nemáte nejmenší tušení, kde by mohla být. A už vůbec nebudeme mluvit o situaci, kdy se potřebujete sejít třeba s klientem, a musíte je složitě nasměrovat do jednoho konkrétního místa v celé obří budově.
· Propagátoři tohoto typu pracovních míst argumentovali nízkou cenou. To je možná pravda, ale jen na první pohled. Ano, do menších prostor se díky tomu vejde více lidí, ale také se daleko rychleji šíří například nemoci. Pokud má jeden člověk v open space chřipku, můžete se spolehnout, že do týdne ji má pět lidí okolo něj, a do dvou týdnů ulehne půl kanceláře. A už vůbec nebudeme zmiňovat zvýšené náklady na nábor nových lidí, protože tento pracovní styl vydrží dlouhodobě jen málokdo.